Moje poznávání práce s tělem začalo už na základní škole. Patřila jsem vždy mezi méně pružné děti a k rozvoji svých pohybových aktivit jsem dávala přednost síle. Svaly se mi vždy tvořily rychle. Už tehdy jsem navštěvovala rehabilitace se skoliózou, hrudní kyfózou, lordózou a vystouplými lopatkami. Na základní škole jsem cvičila pečlivě. Na střední jsem postupně vyměnila rehabilitační cvičení za dynamičtější aerobic a jiné silovější druhy a postupně přešla na sálové lekce jógy. Byla to pro mě tehdy příjemná změna a na lekce jsem chodila ráda. Ihned po nich jsem měla vždy dobrý pocit, že jsem pro sebe něco udělala. Moje problémy s držením těla se však postupně zhoršovaly. Přesto, že jsem měla na pohled pevné tělo, páteř se mi hroutila. Bolest krční páteře byla často nesnesitelná, chvílemi se mi motala hlava, někdy mi bylo až na zvracení. Začaly mě bolet kyčle, kolena, klouby, vystupovaly mi kosti na chodidlech tak, že mi dělaly díry v ponožkách a v botech to bolelo, nemohla jsem se zvednout z podřepu, přestala jsem pohodlně spát... Tehdy jsem začala na doporučení navštěvovat individuální lekce jógy, kde jse začla rozvíjet moje práce s tělem jinak. Moje tělo se začalo uzdravovat, pomalu, jemně a nenásilně se dávat do kupy. Já poznala, jaké to je, komunikovat, rozumět mu, vnímat ho. Pochopila jsem, že moje problémy, jsou, .....moje. A cesta k uzdravení je cestou k sobě, tudíž duchovní. Zjistila jsem, že tělo reaguje na vnitřní procesy, které jsem tehdy nevnímala. Začala jsem chápat, co je to jóga doopravdy, jak je spojená s osobním životem a vnímáním všeho, co se kolem děje, ne, jen s podložkou. Že není o tom podávat akrobatické výkony a ukazovat, jak jsem za vodou. Jóga je jednou z cest, jak se naučit být opravdu šťastný, rozumět a s láskou a důvěrou se nechat vést. Díky ní jsem pochopila, že tělo má schopnost se uzdravit a že ten, kdo o tom rozhoduje, jsem já.